Od našeho zvláštního přispivatele

           jsem dostal dva obrázky, koukám na ně a dívám se na zachycené barvy, dívám se přes velký strom, vidím jeho silné větve. Na ty krásně vybarvené listy, koukám na ten kontrast proti sytě zelené louce dále, na tu rovnoměrnost protějšího stromu. Dívám se a stále se nestačím divit, co všechno je příroda schopná vytvořit, uvědomuji si tu sílu a užívám si ji už jen s touto fotkou. Vidím v ní sílu pokračovat i když se blíží zima.

Vidím zde dub, krásný silný a starý strom. Pamatující mnoho dobrého, stejně tak špatného, z každého období si něco vzal a přesto dále stojí a vzdoruje všem těm problémům, které ho obklopují, stejně jako obklopují nás všechny. Stojí a vždy působí krásu ať jako svěže zelený na jaře, plný květů a bzučících včel... tak i na podzim, takhle krásně červený.

Strom s listy které nikdy neshodí, vždycky bude mít svůj kabát, do kterého se nám bude schovávat. Je to v podstatě takový stydlivý strom. Skrývá svůj věk, svoje radosti i starosti, skrývá sebe... tak jako se vše snažíme skrývat my. Jenže jemu se to narozdíl od nás lidí daří.

Druhý snímek pak bude asi „odvedle“. Jako na prvním se potěším z rozdílu barev. Vidím les, dýchám čerstvý vzduch a starosti ze mě padají. Rád se procházím lesem a přemýšlím o stromech, bolí mě s nimi to když slyším motorovou pilu. Vím že to tak prostě musí být, ale přesto, ta síla. Všemu neodolá. Udělali a děláme vše proto, abychom tu sílu porazili.

Ale síla je nezdolná, ta přírodní, je křehká, ale přesto strašně silná. Žijme s touto silou v souladu, nesnažme se zničit ji a sami sebe. Biotop jsme i my a jedině my sami můžeme ovlivnit to, jestli budeme žít dobře nebo špatně. Stavme, používejme přírodní zdroje tak abychom je mohli dále v trvalých věcech obdivovat dále i když oni už svůj život tedy skončili. Budeme-li žít s přírodou, bude ona žít s námi. Zatím máme u přírody obrovský deficit. Ona nám jen dává, my jí dáváme něco zpět málokdy. Nedivme se tedy, že se občas „zlobí“...

Dívám se a nasávám tu atmosféru, za fotky děkuji přírodě i osůbce, která mi je poslala, která si tu atmosféru mohla užít „na vlastní kůži“. Užívejte si s ní, alespoň takhle zprostředkovaně.